Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řeč těla *Final* - proxemika , haptika , paralingvistika , grafologie , praxe

4. 7. 2010

5.4. Proxemika

Proxemika je odvětví neverbální komunikace zabývající se vzdáleností, kterou vůči sobě zaujímají lidé. Proxemiku rozdělujeme do dvou kategorií: horizontální a vertikální.

5.4.1. Vertikální proxemika

Vertikalita je často využívána v praxi pro zdůraznění nadřazenosti.
Ve škole - se často využívá stupínku pro učitele. Jednak jsou takto žáci upozorněni na jeho důležitost, ale pro učitele to má tu výhodu, že má lepší rozhled po třídě a může tak včas zasáhnout proti neposlušným studentům.
U soudu – je na vyvýšeném místě soudce. Když se rozhlédneme po soudní síni, je nám hned jasné, kdo zde má hlavní slovo.
V kanceláři vedoucího – najdeme vertikální proxemiku u ředitelova křesla. Křeslo vedoucího je jasně vyšší, ale též i pohodlnější než křesla určená pro jeho podřízené či zákazníky.

5.4.2. Horizontální proxemika

Horizontální proxemika by se též mohla označit za teritoriální chování. Prostor kolem každého člověka je vymezen určitými zónami. Do jaké zóny pustíme druhého člověka, záleží na tom, jaký k němu máme vztah – je-li to naprosto neznámý člověk či velmi blízký přítel. Tyto zóny jsou čtyři: intimní, osobní, společenský a veřejný. Je třeba ještě říci, že jiné vzdálenosti těchto zón jsou na venkově a ve městě. Na venkově je osobní prostor dál než ve městě – tam jsou lidé zvyklí na více lidí a tudíž na méně místa k manipulování.1 

 

5.4.2.1. Intimní prostor

Intimní prostor je od nás ve vzdálenosti zhruba 15- 46 centimetrů. Sem si pouštíme jen lidi, kteří nám jsou velmi blízcí – nejčastěji se tedy jedná o přítele či přítelkyni nebo členy rodiny. Jak bylo výše zmíněno,šířka prostoru záleží i na našem původu. Zda jsme z města či venkova, ale také na tom z jakého jsme kontinentu či státu. Obecně venkované, Evropané a Američané zaujímají větší vzdálenosti než lidé z města a Asiaté. Pokud k nám chce asiat přistoupit blíže, často se oddálíme, protože on právě vkročil do našeho intimního prostoru, který on má ale menší. Proto, pokud se baví lidé jiné kultury, často můžeme vidět tzv. proxemický tanec, kterým se oba snaží vyhovět svým kulturním zvyklostem. Velmi často ho řídí právě ten, pro kterého je přirozenější kratší vzdálenost.

Na výše uvedeném obrázku je nejdříve dvojice zdravících se mužů z města a následně zdravící se muži z venkova.
Intimní prostor též bývá narušován často v přeplněných hromadných prostředcích nebo ve výtahu. Pokud takto chceme cestovat, není jiná možná varianta než nechat druhé vstoupit do tohoto prostoru nejblíže k nám. Jakmile se tak stane, začínají platit určitá nepsaná pravidla:
1. Není dovoleno s nikým mluvit ani s osobou, kterou známe. Z osobní zkušenosti, ale mohu tvrdit, že u nás se v MHD toto pravidlo moc nedodržuje. Kdežto ve výtazích ano.
2. Za každou cenu se snažíme vyhnout kontaktu očí s druhými lidmi.
3. Neměli bychom dávat najevo jakékoliv pocity.
4. Máme-li po ruce noviny nebo knihu, a nečteme je, je lepší předstírat, že tak konáme.
5. Čím více je dav hustější, tím méně pohybů je možné vykonávat.
6. Ve výtahu musíme sledovat čísla poschodí.
2



5.4.2.2. Osobní prostor

Je ve vzdálenosti přibližně 46- 120 centimetrů. Takovouto vzdálenost udržujeme na večírcích, oslavách, přátelských setkáních a jiných společenských událostech.



5.4.2.3. Společenský prostor

Vzdálenost společenského prostoru je od nás zhruba 120- 360 centimetrů. Tuto vzdálenost udržujeme mezi sebou a cizími lidmi. Nepřekročíme ji v případě řemeslníků, kteří u nás dělají opravy nebo pošťáka nesoucího nám poštu. Stejně tak je to v případě nového zaměstnance.
5.4.2.4. Veřejný prostor

Je od nás ve vzdálenosti 360 centimetrů. Nejčastěji je využíván v případech, kdy se obracíme k větší skupině lidí.
3

5.4.3. Zasedací pořádek u stolu

Zasedací pořádek je též jedním z okruhů, kterým se proxemika zabývá.
Níže uvedený obrázek znázorňuje několik základních typů možného uspořádání míst. V tomto případě se jedná především o usazení kolem kancelářského stolu – tedy pracovní prostředí.

 

Z obrázku je zřejmé jaké pozice může osoba B vůči osobě A zaujmout.
B1: Rohové postavení
B2: Postavení naznačující ochotu ke spolupráci
B3: Soupeřivé obranné postavení
B4: Nezávislé postavení

5.4.3.1. Rohové postavení

Rohové postavení často zaujímají lidé v přátelském a neformálním rozhovoru. Toto vzájemné postavení umožňuje využívat celou řadu gest pohledů a zároveň pozorovat neverbální odpovědi druhého člověka. Roh stolu zároveň funguje jako určitá bariéra v případě, že se někdo cítí ohrožen.

5.4.3.2. Postavení naznačující ochotu ke spolupráci

S tímto postavením se setkáme u lidí, kteří jsou stejně orientovaní, mají podobné myšlenky, či pracují společně na nějakém úkolu.
Problém u tohoto postavení je, jakým způsobem má osoba B zaujmout toto postavení, aby osoba A neměla pocit, že narušuje její území.
Jedním z možných způsobů, jak to provést je tento: Sednout si na pozici B3, a na středovou čáru položit knihu nebo list papíru, zkrátka to, o čem se diskutuje. Pokud osoba A daný předmět vezme do rukou a začne si ho prohlížet, osoba B se může přesunout na pozici B2 a začít diskutovat. Pokud se osoba A na daný předmět pouze podívá a nijak ho nepřenese na svou polovinu stolu, nechce, aby bylo její území narušeno. Pro jasnější představu, zde uvádím následující obrázky.

1 Allan PEASE, Řeč těla v praxi, Praha, 2001, str. 25. 



2 srov.:Allan PEASE, Řeč těla v praxi, Praha, 2001, str. 21.

Jan HAVLÍČEK, Neverbální komunikace in Hajanovy osobní stránky. Uveřejněno 30.8.2007.



3 srov.:Věra BĚLOHLÁVKOVÁ, Jak porozumět řeči těla, Praha, 2001, str. 44,45.
Allan PEASE, Řeč těla v praxi, Praha, 2001, str. 20,21.




5.5. Haptika

Je kontakt hmatem. Jedná se o způsob sdělení, které přijímáme přímým tělesným kontaktem s druhým člověkem. Jedná se především o podání ruky, poplácání po zádech apod.

5.5.1. Podání ruky

Z pouhého potřesení rukou se dá zjistit spoustu věcí o našem protějšku. Pokud danou osobu vidíme poprvé v životě, z jeho podání ruky se dá vyčíst jedna ze tří základních charakteristik.
Ruka podána hřbetem nahoru – značí osobu cítící se vůči nám nadřazeně a bude se snažit o nadvládu nád námi. Proti tomuto způsobu podání se dá velmi lehce bránit. A to tak, že spolu s podávanou rukou vykročíme levou nohou vpřed a následně uděláme ještě krok pravou nohou. Agresora tak odzbrojíme už tím, že vstoupíme do jeho intimního prostoru a jednak se nám tím podaří obrátit ruku do rovnovážné pozice. Pokud nechceme vstupovat do intimního prostoru, stačí uchopit druhého za zápěstí, tím ukážeme vlastní nadřazenost.
 
Rovnovážná pozice – tedy ruka nesměřuje ani nahoru ani dolu, ukazuje na člověka, který je upřímný, čestný, má dostatek sebedůvěry, ale necítí se nadřazeně.

 
Ruka podána s dlaní nahoru – ukazuje na člověka, který se cítí podřízeně nebo nemá dostatek sebejistoty. Toto postavení ruky též může být též zapříčiněno povoláním, jímž se daná osoba živí. Ruku nám takto podají nejčastěji umělci, chirurgové anebo lidé se zánětem kloubů. Tímto lehkým sevřením se snaží své ruce chránit.

 
Třesení rukou mezi dvěma dominantními osobami – je symbolický boj. Oba se snaží otočit ruku toho druhého do podřízeného postavení. Výsledkem bývá velmi pevné sevření („svěrák“) s rovnovážným postavením dlaní.
Rukavice – se též nazývá politikovo sevření. Osoba, která toto gesto použije, se snaží přesvědčit druhého člověka o své důvěryhodnosti. Pokud je toto gesto použito vůči osobě, s níž se člověk vidí poprvé, vyvolá v ní spíše rozpačité a nejisté pocity. Toto gesto se dá použít jen mezi přáteli.
Leklá ryba – je spojována se slabým charakterem osoby. Většina lidí, jež toto gesto používají o tom často ani nevědí, což je poměrně překvapivé.

 
Drtič kloubů – je poznávacím znamením agresivního typu člověka. Bohužel proti tomuto podání ruky se nedá nijak účinně bránit. Leda slovním ohrazením.

 
Pevně napjatá paže – je též známkou agresivního přístupu. Smyslem tohoto způsobu podání ruky, je snaha udržet partnera co nejdál od svého intimního prostoru.
Uchopení za konečky prstů – se podobá předchozímu případu. Hlavním smyslem je opět udržet si od příjemce co největší odstup. Rozdíl je v tom, že tato osoba cítí velmi malou sebedůvěru.
Přitažení příjemcovy paže – může být důsledkem dvou příčin. Buď se daná osoba cítí jistě jen ve svém osobním prostoru, nebo pochází z míst, kde je zvykem udržovat menší intimní prostor.
Uchopení levou rukou příjemcovu pravou paži – levá ruka zde symbolizuje zvláštní pocity, které chce podávající sdělit příjemci. Míra těchto pocitů je dána vzdáleností mezi levou rukou podávajícího a pravou rukou příjemce. Uchopení za předloktí znamená více nežli uchopení za zápěstí a dále uchopení za rameno znamená více než uchopení za loket. Při tomto způsobu podání ruky podávající vniká do příjemcova intimního prostoru. Proto by ho měli používat opět jen dobří přátelé. Toto gesto opět často volí politici při pozdravu se svými voliči nebo obchodníci s novými zákazníky. Bohužel pokud k tomu nemají opravdu pádný důvod, vyvolá to v jejich protějšcích pouze podezření a politici tak často ztrácí část svých voličů.
Objetí – značí velmi blízký vztah. Podle délky objetí či síly můžeme odhadnout, jak silné je pouto mezi dvojicí a zároveň, zda se dlouho neviděli a stýskalo se jim.
„Nabízím“ – toto gesto značí dvě natažené ruce s dlaněmi vzhůru, většinou ho najdeme mezi přáteli. Pokud protějšek přijme nabídku, položí své dlaně na dlaně toho, kdo mu nabídku poskytl.
„Ochráním“ – je opět gesto nacházející se mezi přáteli. V tomto případě ochranitel dá své ruce na hřbety rukou ochránce.
Poplácání po zádech – může značit, že z nás má daná osoba radost. Také to může být pozdrav mezi přáteli. Poplácání před zkouškou vyjadřuje podporu.1

1 srov.: Věra BĚLOHLÁVKOVÁ, Jak porozumět řeči těla, Praha, 2001, str. 17- 19.
Allan PEASE, řeč těla v praxi, Praha 2001, str. 31- 37.
Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, str. 264.




5.6. Paralingvistika

Paralingvistika je oblastí neverbální komunikace, jež zkoumá hlas – jeho tón, výšku, barvu.
Na hlas je možné pohlížet jako na indikátor stavu energie organismu, síly ega, jeden z prostředků expanze do prostoru, signalizační prostředek a nástroj pomáhající uspokojovat potřebu kontaktu, blízkosti, jistoty a bezpečí.
Hlas je možné rozdělit do několika skupin. Základním rozdělením je na typ ženský a mužský. Ty dále dělíme dle výšky. Mužský nejvyšší hlas je tenor, střední baryton a nejhlubší bas. Ženský nejvyšší hlas je soprán, střední mezzosoprán a nejhlubší alt.
Ženy mají obecně vyšší hlas než muži, často bývá vnímán jako méně příjemný. Prudce nabudí organismus a přitáhne naši pozornost. Jako by více nutil vydávat energii a rychleji unavoval.
Muži mají hlubší hlasy – s výjimkou dětství. Do puberty mají muži hlas blízký tomu ženskému. Je často brán jako zklidňující a příjemnější. Vyjadřuje skrytou sílu. Máme tendenci ho vnímat jako něco, co vzbuzuje jistotu a vyvolává pocit bezpečí. Působí jako méně vyčerpávající.
Hlas je spolehlivým indikátorem emocionálního prožívání člověka. Ne nadarmo se používají rčení: „nemohl ze sebe dostat ani hlásku“, „hlas mu uvízl v hrdle“, „hlas mu přeskakoval“ atd. Všechna tato rčení popisují náš vnitřní prožitek. Někdy je to pocit úzkosti, strachu, nejistoty. Jindy pocit radosti.
Síla hlasu bývá brána jako síla nás samotných čelit nějakému problému. Pokud máme slabý hlas, jsme bráni spíše jako zbabělci, kdežto pokud máme hlas silný, jen málokdo by se nás takto odvážil pojmenovat. Síla hlasu tedy vyjadřuje jakousi sílu odporu, se kterou je možné se u nás setkat.
Hlas je důležitý u lidí pracujících s kolektivem. Pokud chceme, aby nás druzí poslouchali, většinou podvědomě dáme hlas do nižší polohy. U politika mluvícího vysokým hlasem máme pocit, že je poněkud slabý, citlivý k vlastní osobě. Nedokáže se mobilizovat a vytvořit pocit jistoty a síly.
V naší kultuře se často s hlasovým projevem nepojí naše vnitřní prožitky. Radost vypísknutím dáváme najevo jen v případech, že to nejsme schopni vnitřně ustát, jinak se hodně usmějeme, případně obejmeme a políbíme druhou osobu. Hlas se tak stal jen komunikačním kanálem. Případně pokud voláme „haló“ v lese, slouží nám jako lokalizátor.
1

1 Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, str. 375 - 380.




 

5.7. Grafologie

Grafologie je diagnostická metoda, mapující v širokém záběru strukturu a dynamiku osobnosti pisatele a to i ve vzájemných vztazích. S její pomocí můžeme určit neuvěřitelné množství o autorovi. Například zda je schopen zvládat psychickou zátěž, jestli je agresivní, zda prosazuje své názory či se poddá ostatním, jaké má komunikační schopnosti nebo jestli má pisatel rád nové věci ve svém okolí či je konzervativní.
Písmo se zkoumá ze dvou stran. Nejdříve jaký v nás vyvolává dojem, a pak jeho jednotlivé měřitelné znaky.
Pokud zkoumáme celkový dojem, zabýváme se následujícími znaky: celkový písemný obraz,
pohyb a forma, fixace, rytmus, souladnost (harmoničnost), individuálnost.
Jestliže sledujeme měřitelné úseky písma, zaměřujeme pozornost na následující: pravidelnost, členitost, rychlost, vázání (Girlanda, Arkáda, Nitka, Úhel, Dvojoblouk), velikost, sklon, šířka x těsnost, délkové rozdíly, převaha dolních a horních délek, tlak, tah, ostrost x těstovitost, spojitost x nespojitost, plnost x hubenost, obohacení x zjednodušení, řádky, diakritiku, okraje, úvodní a koncové tahy a v neposlední řadě podpis.
Za zdravý průměr je považováno písmo o velikosti 2- 3 milimetry. Velikost písma většinou koresponduje s mírou autorova sebeprožívání, nikoli s mírou sebevědomí. Větší písmo mají většinou lidé s nižším vzděláním, naopak vzdělaní lidé mají písmo obvykle nízké.
Velkým písmem (nad 4 mm) píší extrovertní lidé, někdy může jít až o sebestředného člověka.
Malým písmem (pod 2 mm) píší spíše introverti.

5.7.1. Symbolika plochy a pásem písma

Způsob práce s psací plochou, umisťováním kreseb nebo písma, tvarové či tlakové zdůrazňování v určité části plochy je dáno silným podvědomým. To nás nevědomě nutí umístit vpravo vše, co souvisí s budoucností, vlevo, co souvisí s minulostí. Do horní části umisťujeme vše, co souvisí s duchovnem, svědomím a abstrakcí, naopak dolu umisťujeme všechno, co souvisí s pudy a hmotou.
Písmo promítáme do tří zón: horní, střední a dolní.
V horní zóně sídlí naše nevědomí a svědomí, vztah k duchovnu, intelektualitě, fantazii a abstrakci. Zasahují sem písmena d, f, h, k, l, t.
Střední zóna prozrazuje, jak moc jsme sebevědomí. Říká, jaký máme přístup k sobě samému, světu a vztah k ostatním, tedy i náš způsob jak s nimi jednáme. Promítá se sem naše vědomí, to co chceme a co vědomě realizujeme. Patří sem krátká písmena, jako jsou a, c, e, i, o, m, n, u...
Dolní zónu od stření většinou dělí linka. Sem zasahují kličky písmen j, p a y. Dolní zóna představuje vztah k materiálnu a tělesnosti. Dále pudovost, nevědomí či podvědomí a archetypy. Archetypy jsou jakési pravzory lidského jednání, které se například projevují ve snech nebo fantazii.
Dále dělíme plochu na část levou a pravou – pravá strana mluví o „Ty“ a budoucích vztazích, levá o „Já“, minulosti a vztazích v citové oblasti.
Pokud píšeme zprava do leva – což platí ve většině států, přesunujeme tak své myšlenky od „Já“ k „Ty“. Své myšlenky přesunujeme ze svého nitra směrem ven. Od sebe k tomu, jemuž jsou určeny.
Orientální písmo vedené zprava doleva vyjadřuje naopak zaměření na vnitřní život a duchovní svět vlastní i předchozích generací bez touhy po změnách.
1

Jelikož je grafologie neuvěřitelně obsáhlá, nebudu zde rozebírat jednotlivé znaky a části, které se u písma rozebírají. Tato kapitola by tak totiž vyšla na samostatnou knížku.

1 Vlaďka RISHEROVÁ – KATZEROVÁ, Dana ČEŠKOVÁ – LUKÁŠOVÁ, Grafologie, Praha, 2009, str. 13- 19.




5.8. Neverbální komunikace v praxi

Jak už bylo několikrát řečeno, s neverbální komunikací se setkáváme dnes a denně. Proto jsem se rozhodla do mé ročníkové práce zařadit dvě příkladové kapitoly ze života, které se zabývají v prvním případě tím, jak by měl přednášející zaujmout své publikum a jakých znaků by si měl u svých posluchačů všímat. V druhém případě se jedná o situaci, s níž se každý několikrát ve svém životě setká – přijímací pohovor. Zde se budu zabývat otázkou správného oblečení, držení těla a gestikulace.

5.8.1. Přednášející – posluchač

Přednášející by měl být správně nadřazen posluchačům. Z tohoto hlediska by tedy jeho pozice měla být upevněna stupínkem.
Pokud chce navodit formální atmosféru, je dobré udržovat si odstup ve vzdálenosti veřejného prostoru – tedy 3,6 metrů a dále. Jestliže ale mluvíme o pedagogovi základní či střední školy, je tato vzdálenost vůči prvním lavicím takřka nemožná.
Neformální vztah získá přednášející postupováním do společenského nebo osobního prostoru. Pohodlně k tomu postačí procházení mezi posluchači. Tato metoda zároveň pomůže lépe navodit diskuzi, která by měla na konci přednášky pokračovat. Problém s vyvoláním diskuze nastává v případech velkých poslucháren, kde není možné dostat se blíže ke všem posluchačům, proto obvykle diskutují hlavně posluchači v prvních řadách.
Nejen vzdálenost je důležitá. Z hlediska posturologie je důležité, aby přednášející měl pevné vzpřímené držení těla. Působí tak sebevědomě a posluchač tak získává dojem, že přednášející dané problematice velmi dobře rozumí.
Dalším důležitým aspektem je správné oblečení. Představme si, že před nás předstoupí člověk, který má na sobě oblek a je upravený a člověk, který nosí tepláky a působí ležérním dojmem. Koho budeme více poslouchat? Samozřejmě osobu v obleku, neboť působí mnohem důvěryhodněji. Osoba v teplácích si však vyslouží též náš zájem. Ale nikoli kvůli tomu, co říká, nýbrž tomu, jak vypadá. Po celou dobu její přednášky budeme sledovat spíše její oblečení.
Pokud se zaměříme na mimiku přednášejícího, záleží, na jakém setkání přednáší. Pokud je na neosobním setkání měla by být jeho mimika neutrální. V případě, že se jedná o něco osobnějšího, může dát najevo i nadšení a použít jiné pozitivní grimasy. V obou případech by ale za žádných okolností neměl dát najevo nudu, neboť ji velmi snadno přenese na ostatní posluchače. A to i v případě, že téma přednášky může být velmi zajímavé.
Dalším aspektem je zrak. Pokud se přednášející rozhlédne po místnosti a posluchačích, získá tak jasný přehled o tom, jak na ně on sám působí, a zároveň, zda je přednáška vůbec zaujala. Pokud se posluchač snaží očnímu kontaktu s přednášejícím vyhnout, znamená to, že s ním nechce navázat spojení, a že ho nic z toho, co říká, nezajímá. Při tomto zmapování „terénu“ si přednášející zároveň může ověřit, zda s ním posluchači souhlasí (uvolněný posed, rozevřené paže, sedí na kraji židle mírně předklonění), či nikoli (zkřížené ruce či nohy, mnutí spánku ukazováčkem). Dalšími gesty jsou projevy zájmu (postavení ruky uvedeno v kapitole 5.1. Mimika, uvolněný posed - s trupem nakloněným dopředu a rukama volně opřenými o nohy) a nezájmu (hlava opřená o ruku, hlava složená na stolku, případné usnutí). Jakmile přednášející zjistí některá z negativních gest, měl by se snažit o jejich změnu. U osoby se zkříženýma rukama stačí, když jí něco podáme do ruky. V případě zkřížených nohou je to složitější. Pokud je to vhodné můžeme osobu požádat, aby si stoupla k nám, a s její pomocí můžeme vykládat látku. V případě nudy a nezájmu je potřeba změnit styl výkladu, někdy stačí změnit intonaci hlasu, ale většinou ke zdárnému výsledku je třeba učinit mnoho dalších opatření, která vyplynou ze situace. Někdy je nejvhodnější přednášku přerušit přestávkou.

5.8.2. Přijímací pohovor

Přijímací pohovor je velmi důležitou součástí každého života. Jeho výsledek nám může ovlivnit někdy i celý život.
U přijímacího pohovoru je nejdůležitější první dojem. První čeho si personalisté všímají nejdříve, je oblečení. U žen se očekává střídmý barevně sladěný kostýmek s botami na středním podpatku, nejlépe lodičky. Pokud mají sukni, je nutné vzít si silonové punčochy, i v případech kdy je venku teplo. Muži by měli mít na sobě tmavý oblek konzervativního střihu. Nikdy bychom na přijímací pohovor neměli jít v džínech.
Další důležitou částí je přesný čas. Měli bychom být schopní si naplánovat cestu tak, že nás ani zácpa na silnicích nepřekvapí. Je lepší půl hodiny čekat, než přijít o půl hodiny pozdě.
Velmi důležité je i to, jak se posadíme. Žena by se měla usadit s koleny a kotníky u sebe. Případně si může přehodit nohu přes nohu – ale nevyzývavě. Muž si může sednout též dvěma způsoby. Přehodit nohu přes nohu, nebo mít jednu nohu nepatrně nakročenou dopředu a druhou skrčenou pod židlí.
Gestikulace a mimika by měla být umírněná. Pokud jsme nervózní, je dobré dělat co nejméně pohybů, aby nervozita nebyla nápadná. Ruce bychom měli mít před sebou, v ruce můžeme mít něco, co nám pomůže odčerpat náš neklid. Vhodná je tužka, se kterou si můžeme dělat i případné poznámky.
Řeč je také důležitou součástí přijímacího pohovoru. Určitě bychom měli mít před zrcadlem nacvičenou odpověď na otázku, proč si myslíme, že jsme vhodnými kandidáty na nabízené místo. Je dobré vědět, jak při tom vypadáme, a jaká používáme gesta, případně je můžeme před zrcadlem dobře omezit. Řeč by měla být suverénní a sebevědomá, ale ne namyšlená.
Na závěr je potřeba říci, že nejdůležitějším okamžikem pohovoru je první dojem. Tedy zhruba doba prvních třiceti sekund od doby, kdy překročíme práh místnosti. Je proto dobré se před vstupem ujistit, že jsme upraveni. Do místnosti vstupujeme s úsměvem.
1

1 Ivo MATHÉ, Ladislav ŠPAČEK, Etiketa, Praha, 2005, str. 46- 49.


Od Cervenai :-)

 

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář