Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mentální anorexie

19. 2. 2008

ObrazekMentální anorexie (latinsky anorexia nervosa, z řečtiny an – předpona s významem „ne“, popírá, orexis – chuť) náleží do skupin psychosomatických chorob nazývaných poruchy příjmu potravy, mnohdy se též setkáme se zkratkou PPP. Mezi tyto choroby dále patří mentální bulimie, záchvatovité přejídání a další.

Typické pro anorexii je období mezi 13. a 20. rokem, ale výjimkou není ani věk okolo osmi let, anorexie se objevuje ale i např. po čtyřicátém roce věku (často jako kompenzace strachu ze stáří). Zhruba 9 z 10 pacientů jsou dívky.

Anorexie spočívá v odmítání potravy a zkreslené představě o sobě samém. Příčiny vzniku anorexie nejsou zcela jasné, většinou jde ale o komplex faktorů z oblasti psychické a sociální. Jde především o děvčata (či chlapce) inteligentní a úspěšná, často z dobrých rodinných poměrů – k tomu bych ovšem dodala, že se to tak může zdát vnějšímu pozorovateli – mluvím o tom, že statistiky bývají přehledné, ale často nepřesné.

Zázemí

Mnohem víc dětí, než se uvádí, se setkává např. se sexuálním zneužíváním. To, jak se s tím děti vyrovnávají, je různé. Některé to vytěsní a pak se to u nich v průběhu života může objevovat v podobě neurózy. Některé to přisuzují bujné fantazii, protože jim odmalička rodiče vštěpují, když např. vidí strašidlo, že „to se jim jen něco zdálo“. Dítě navíc přece nemůže dopustit a neakceptuje možnost, že jeho rodič nebo nějaký příbuzný dělá něco, co je špatné. Rodič je autorita a musí se poslouchat. Ba naopak, dítě si řekne, že toto se děje asi ve všech rodinách, tak to „přijme“. A když se dovtípí, ať už jakkoli - z časopisů či ve škole z hodin občanské výchovy apod., že to vůbec není normální, dítě si uvědomí, co se stalo, a stydí se za to. Zvláště když je mu vyhrožováno, že „když to řekne, mamince se něco stane“ – dosaďme si, co chceme, každopádně vina je kladena na dětská bedra. A ten, kdo se toho dopustil, to buď vesele dělá dál, a ač už dítě ví, o co se jedná, nemůže to říct, protože „mamince by se něco stalo“ apod., nebo se musí celý život přetvařovat (jaký je asi život, když někým jsem a zároveň musím být někým jiným?). Je těžké se někomu svěřit, dítě si spíše přeje, aby bylo bito než toto – protože s tím se může někomu svěřit a ten někdo na něj nebude „koukat skrz prsty“ – násilí v rodině totiž není tak ožehavé téma, jako právě zneužívání.

Znám případ ženy, kterou celé její dětství zneužíval vlastní otec. Svěřila se s tím své matce – a ta jí obvinila, že za to může ona. V osmnácti letech tedy odešla z domova a provdala se za svého prvního přítele, rodinu si pořídili záhy a ona se mu v době, kdy už měli tři děti, svěřila, co se jí stalo. Byla si jista, že ji pochopí. Že jí to bude klást za vinu, zesměšňovat ji a zaujme podobnou roli jako její otec (aby dostávala peníze na živobytí, musela prvně udělat, co on přikázal), toho se asi nenadála. Brzy zažádala o rozvod a děti byly paradoxně svěřeny do jeho péče, protože on ji u soudu vylíčil jako neschopnou výchovy dětí, blázna a hysterku. S dětmi se stýká, ale manžel jí to ztrpčuje, jak může. Mezitím se ve třiceti znovu provdala, měla další dítě, ale ani teď není šťastná, manžel ji podvádí a ona po těch všech letech začala chodit k psychiatrovi, bere antidepresiva a snaží se vydržet, až nejmladší dítě povyroste, aby se mohla rozvést a zvládat život bez manžela.

Ale proč to sem píšu, když to relativně nesouvisí? Ba naopak. Právě takové podmínky jsou živnou půdou pro jakoukoli psychickou poruchu. Ať už těmi podmínkami myslím alkoholismus rodičů, zneužívání drog, násilí v rodině nebo právě to sexuální zneužívání, oproti kterému další jevy nezlehčuji, víc jsem se o tom rozepsala právě proto, že je to více tabuizované a podstatou se to trochu liší – zneužívané dítě se cítí „špinavé“ a „vinné“ – týrané dítě zase považuje bití za normální – jenže ono si „výchovný pohlavek“ díky rodičům představuje trochu jinak, než by měl vypadat, což je problém. Tyto výchovné modely totiž (pokud to přežije bez přičinění psychiatra a policie) vesele předává generaci po generaci dál („Mlátil mě můj táta, tak tebe budu mlátit taky!“ bez ohledu na to, že takové „mlácení“ končí např. zlomenými žebry apod.).

Co když je tady anorexie něco jako demonstrativní sebevražda? Jen pomalejší a bolestivější. „Kdybych si nemyslel/a, že se to může urovnat, udělal/a bych konec rovnou – takto ale mizím jen velmi pomalu a doufám v to, že mě někdo zachrání.“ Dítě volá o pomoc, chce, aby si někdo všiml, že se něco děje, že něco není v pořádku. Je to tichý výkřik, který je s postupem nemoci stále tišší a tišší, až nakonec dívka či chlapec jho anorexie odevzdaně přijme a v nitru přestane křičet, protože „svůj úděl zná“, „ví“, že „nebude zachráněn“.

„Když nejsem právníkem já, budeš jím ty!“

Setkáváme se s tím často. Někteří rodiče se snaží si na svých dětech splnit SVÉ sny, léčit si mindráky z toho, co sami nedokázali. Jedničky ve škole jsou samozřejmost a když dítě najednou přinese dvojku, je počastováno výroky typu „Co z tebe bude? No moc radosti jsi mi neudělal…“ apod. a dítě získá snadno pocit, že ho rodiče budou mít rádi jen tehdy, pokud bude ve všem dokonalé. Nesmí selhat. Takové děti bývají v kolektivu oblíbené, vesměs nemívají žádné problémy, chodí do spousty kroužků a jsou úspěšné. Neúspěch prostě nemají ve svém slovníku. Neúspěch neexistuje. „Všechno mám pod kontrolou.“

Zlom často nastává právě v období puberty. Z děvčat se stávají ženy a někdy stačí i nijak zle míněná poznámka o dívčině vzhledu a dívka si začne uvědomovat, že se zakulacuje a že to nemůže kontrolovat. Že s ní „není něco v pořádku“, bere to jako selhání, neúspěch. Do této doby jí vše šlo a najednou se všechno vymyká kontrole a děti okolo (jak už to bývá) jí to dávají patřičně znát, že je najednou nějak objemnější.

Z časopisů na ni křičí všechny ty úžasné zázračné diety, kdy stačí jíst např. jen ananas a za chvíli je z toho děvčete, které prochází naprosto přirozeným fyzickým vývojem, proutek. Nevidí, že takové diety jsou naprosto jednostranné a že jich prvotně užívají (úžasně zretušované) modelky, aby trochu zhubly kvůli focení, a druhotně každý, kdo chce např. zhubnout trochu do šatů, když ples je za pár dnů apod. Navíc je magické vše, co dělají MODELKY. Modelky přece každý obdivuje, je to ideál krásy, je to vysněné zaměstnání (Twiggy, vážící při 168 centimetrech 41 kilogramů, jejíž BMI je 14,5, tedy silná podváha, snad byl světu čert dlužen), a tak vše, co úspěšné modelky dělají, je samo o sobě vedoucí k úspěchu – drží-li modelka drastickou dietu, ať už nejí vůbec nic, nebo se cpe vatou namočenou v džusu – vede to k úspěchu.

Není divu, že dívka, které se vše vymklo kontrole, uvítá anorexii (některé dívky mluví o tom, že prostě „chtějí mít anorexii“) jako způsob kompenzace. Něco konečně má pod kontrolou a má to pod kontrolou naprosto. Jídlo – nejíst – a ostatní jsou tak „neschopní, že musejí jíst“. Ve svých očích se vidí najednou znovu jako úspěšná. Anorexie se stává její nejlepší kamarádkou a od ostatních lidí se spíše distancuje.

Někdy ovšem jen stačí výskyt obezity v rodině a dívka se jen snaží, aby nedopadla jako rodiče a kontroluje si příjem potravy. Nebo na ni její rodiče nikdy neměli čas a ona se snaží upoutat pozornost, upozornit je, že ona je tady taky. Odmítáním potravy se prostě dívka snaží „řešit“ nějaký problém. Setkala jsem se např. s případem, kdy se dívka uchylovala k odmítání jídla jako k antidepresivům ještě půl roku po rozchodu. Prostě si řekla, že nebude jíst („klidně ať chcípnu“).

Co můžeme udělat, abychom snížili riziko vzniku PPP u svých dětí?

Uvědomit si, že…

Jídlo není odměna.

Nemusí se dojíst vše, co je na talíři, záleží na dítěti a jeho potřebách.

Pozor na předsudky. Je důležité, aby děti věděly, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá.

Pozor na požadavky, které klademe na své blízké. Láska je bezpodmínečná. Výroky typu: „Když trošku zhubneš, budeme tě mít víc rádi“ jsou možná pro rodiče jen slova, ale slovo má velkou moc.

Nedopustit, aby média ovládala děti a utvářela jejich názor na krásu.

Je vhodné poučit děti o pestré stravě a být vzorem svým dětem i ve stravování.

Je dobré dbát na to, aby oblečení dětem padlo a nezdůrazňovalo jejich nedostatky.

Chlapce je dobré poučit, kam až můžou zajít jejich pubertální výroky na některá děvčata. Není od věci ukázat i fotografie (na internetu jich najdeme plno a některé jsou velmi názorné a poučné).

Mít na paměti, že kladné přijímání sebe sama je nejlepší prevencí. Zvyšovat dětskou sebedůvěru ve všech oblastech života a žádnému dítěti nestranit. Rovnost je důležitá.

Rychlost postupu onemocnění je různá, někdy dívka nasadí hladovku a velmi rychle zhubne během krátké doby, jindy hubne pozvolna, ale zato jistě a pevně a okolí si toho nemusí dlouhou dobu vůbec všimnout. Nemoc je totiž často tajena a anorektička se často uchyluje ke schovávání jídla pod postel, do skříně nebo ho rozdá. Taky se může stát, že jídlo naoko sní, ale drží ho v ústech, a když je to příhodné, tak jde jídlo vyplivnout (např. do papíru, zabalí ho a vyhodí, nebo odejde na toaletu). Anorektičky jsou důmyslné, nikoho to nemusí dlouhou dobu vůbec napadnout.

Jak vůbec anorexii poznáme? Jaké jsou příznaky?

1) Hlavním příznakem bývá úbytek hmotnosti pod BMI 17,5 a nižší a úmyslné udržování takové váhy.

2) Všimneme si změny v chování ve vztahu k jídlu. Dívka například odmítá společné stolování, vymlouvá se na to, že se musí učit, že nemá čas, nebo že už jedla a nemá hlad. Nebo že jí je špatně a dá si raději jen čaj. Některá jídla, která jsou v jejích očích naprosté kalorické bomby, často až agresivně odmítá s tím, že se po tom přece tloustne. Myšlenky se vztahují jen k jídlu. Dívkám se zdají i noční můry, kde se přímo cpou „zakázanými“ potravinami a nemůžou s tím vůbec nic dělat, a když se vzbudí, vyčítají si to. Ačkoli pak zjistí, že to byl jen sen, naordinují si pro jistotu např. den jen o vodě apod.

3) S tím souvisí i jejich velký strach z tloušťky, mají velmi zkreslenou představu o vlastním těle. V některých případech se vidí až o dvacet kilo těžší než ve skutečnosti je. V zrcadle se na sebe nedokáže podívat vůbec objektivně a připadá si obézní, ač je normální či dokonce hubená.

4) Dívka se často uchyluje ke zneužívání projímadel (domnívá se, že se kalorie jen proženou tělem a tělo si nic nevezme, a nedbá na dávkování), diuretik (léky na odvodnění, po nichž dívka mylně předpokládá, že hubne, přitom se jen dehydratuje, a hrozí další zdravotní rizika), anorektik (léky snižující chuť k jídlu, které se předepisují lidem při BMI vyšším než 30 apod. a které způsobují psychické změny a deprese) a nadměrnému cvičení. Např. je znám případ, kdy anorektik po škole bral cestu domů na kole takovou oklikou, že strávil denně až 12 hodin na kole – samozřejmě bez dodání energie v podobě jídla. Anorektičky stále něco dělají. Ať už šoupou nohama, klepou prsty o stůl, třou dlaněmi o nohy, houpou nohama, nebo při čtení chodí a nedokážou klidně sedět. Raději sedí než leží (pokud jim zrovna není špatně). Často žvýkají žvýkačky – jako náhražka za jídlo, spalují kalorie a co víc – urychlují metabolismus.

5) Růst se zastavuje, pubertální projevy mohou být opožděny nebo se vůbec nevyvíjí (např. růst prsou), dívky ztrácejí menstruaci nebo mají poruchy cyklu (což však nemusejí vůbec poznat, když berou hormonální antikoncepci), to někdy bývá nevratné a šance na zplození potomka je minimální.

6) Všimneme si psychických změn. Dívka je v depresi, bývá podrážděná, lehce se rozpláče, je nesoustředěná, uzavírá se do sebe (neboť kdo jiný jí rozumí?), ztrácí zájem o společenské dění a její pozornost je soustředěna jen na jídlo.

Dochází k poruchám v oblasti fyzické, psychické i sociální.

K těm fyzickým následkům hladovek a drastických diet patří zimomřivost, snížená tělesná teplota, nízký tlak a s tím související závratě. Dívky i v létě nosí svetry, spí pod vrstvami peřin, nosí vlněné ponožky; některé se na to snaží vyzrát konzumováním ať už přírodních či chemických přípravků na zlepšení krevního oběhu apod. – „hlavně ať to nemá kalorie“(jako příklad mohu uvést odvar z listů jinanu dvoulaločného, známého pod názvem ginkgo biloba, který sice částečně zabírá, ale není to nic moc).

Co se týče nízkého tlaku, přináší to nemalá nebezpečí do běžného života. Dívce se náhle zatmí před očima, zatočí se jí hlava, přichází prudká bolest hlavy, která může přecházet až v tepání, objeví se tzv. studený pot a pokud si děvče nemá kde sednout a odpočinout, omdlí (dokážeme si představit, jak nebezpečné to může být, když se nám udělá špatně např. když se chystáme přejít silnici apod.). V takové situaci je nejlepší, je-li tu ta možnost, si někde lehnout a vyzdvihnout nohy nahoru tak, aby byly výš než je hlava.

 Dalšími následky jsou celková únavnost, svalová slabost a spavost a zároveň poruchy spánku. Aby taky ne, když tělo nemá žádnou energii. Dívka raději stále spí, než aby vnímala křeče v žaludku a stále musela myslet na jídlo. Spánek je jediné potěšení, které si anorektička sice dopřeje, ale v nijak velké míře – jednak proto, že cítí výčitky svědomí, že si vůbec něco dopřává, když „ona si nic nezaslouží a musí taky někdy cvičit“, jednak proto, že konzumuje často velké množství kávy (a nemůže usnout), kterou si dopřává často jako jídlo – udělá si kávu, posadí se k ní jako k jídlu a zkonzumuje ji třeba lžící na polévku. Anorektička si může vařit ohromné kotle kávy. Pomáhá jí to nejíst a nahrazuje jí to jídlo. K tomu se mimojiné často přidávají cigarety a mezi určitý způsob zahánění hladu (kromě konzumování většího množství nekalorických tekutin) patří i polykání vzduchu, což potlačí pocit hladu a křeče.

S nezdravým (pokud vůbec nějakým) způsobem stravování, kdy chybí vitamíny, bílkoviny a další potřebné živiny, nadmíře kofeinu a cigaret souvisí i zažloutnutí nebo zšednutí pleti (pleť prostě nevypadá zdravě, je neelastická), která praská. Objevuje se zvýšený růst ochlupení po celém těle (jemné chmýří – lanugo – tělo se snaží uchovat alespoň nějaké teplo), vlasy jsou řídké, padají a lámou se (toto se poměrně těžko uvádí do původního stavu). Zuby se více kazí (navíc následkem chemických procesů v těle anorektičkám celkem nepěkně zavání z úst), střeva zpomalují svou funkci („šetřící režim“), následkem čehož je zácpa. V důsledku rozpadu nervové tkáně se také zhoršuje zrak. Menstruace je nepravidelná či zcela mizí. Objevují se i srdeční obtíže, zejména nepravidelný tep (arytmie), oslabený krevní oběh, chudokrevnost či zvýšená hladina cholesterolu v krvi. Anorektička je dehydrovaná, má naprosto rozvrácený minerální metabolismus a hrozí selhání ledvin. Z kostí se vytrácí vápník a jsou mnohem více ohroženy zlomeninou (stačí pak kolikrát, že se děvče praští o dveře nebo upadne, a fraktura je na světě). Obranyschopnost organismu je oslabená (k tomu přispívá i špatný psychický stav). U mladých dívek se může růst buď zpomalit nebo i zastavit a opožďuje se i puberta.

Mezi časté psychické důsledky hladovění patří pokleslá nálada, deprese a podrážděnost, ale také paranoia (anorektičky jsou například přesvědčeny, že je každý pozoruje a šeptá tomu druhému, jak jsou tlusté apod.). Stačí maličko a anorektičky se rozpláčou, začnou na vás křičet nebo se stáhnou do sebe a není s nimi vůbec žádná řeč. V první fázi onemocnění se anorektičce sice zvýší sebevědomí, ale čím více do nemoci padá, tím se cítí nejistěji a úzkostněji.  

Dostavují se různé poruchy koncentrace – dívka je nesoustředěná, nepozorná, protože se stále v myšlenkách zabývá jídlem (a samozřejmě také proto, že mozek je nedostatečně vyživován). Dívky také rády sbírají nové recepty a svým blízkým rádi vyvářejí, ale samy se jídla buď vůbec nedotknou nebo si dají miniporci, a místo toho, aby si jídlo vychutnaly, rýpou se v něm a v duchu počítají (kalorické tabulky mají v hlavě), jak dlouho budou muset šlapat na rotopedu nebo plavat (když ovšem dojdou k času, který je nutný ke spálení oné porce, schválně si ho ještě třeba zpětinásobí – „kdyby náhodou“ , toto sebetrýznění je naprosto nepřiměřené). Když se však dokážou omezit, připadají si úspěšnější. Zájem o okolí ale ztrácejí – o přátele, společnost, partnera, o sex, prostě o všechno, co se bezprostředně netýká jídla. V důsledku toho se dostávají do konfliktu s rodinou i přáteli, jsou vztahovačné a naprosto nejsou schopny pochopit, že se o ně někdo zajímá, že někomu na nich záleží a má je rád, když jsou tak „neschopné, hloupé, ošklivé“ a dávají si plno dalších hezkých atributů. Nepřítelem číslo jedna je pro ně ten, kdo ji nutí jíst.

Jako doprovodný jev se může objevovat i bulimie (dívka zkonzumuje nepřiměřeně velké množství potravy a pak je vyzvrátí). Ta je s anorexií ve velmi těsném vztahu, často jedna z těchto nemocí vede k té druhé, či existují souběžně.

Příčinou anorexie – ale i důsledkem – může být sebepoškozování. Problémy prostě mizí, když dívka nejí, nebo je děvče natolik otupené (už po 2-3 dnech hladovky jsou reakce zpomalené a dostavuje se určitá lhostejnost), že je prostě neřeší. K tomu se může přidružovat i sebepoškozování v podobě řezání se (ať už žiletkou, nožem nebo něčím jiným) či pálení se např. cigaretami - postižení popisují, že problémy v tu chvíli, kdy to udělají, jako by odpluly – a to je jistě pro anorektičku, která má problémů až nad hlavu, lákavé a mnohdy jí to také uleví.

Důsledkem změn nervové tkáně jsou ale i sklony k sebevraždě – nemělo by se to podceňovat, protože sebevražda je hned po smrti, způsobené totálním vyčerpáním organismu, druhým nejčastějším důvodem úmrtí.

Pokud stav rozvinuté anorexie trvá delší dobu, může dojít k nezvratnému poškození organismu s trvalými následky. Anorektička třeba už nemusí nikdy normálně jíst, nebo bude moci jíst jen některé potraviny, protože jiné její tělo prostě nepřijme. Ale snad nejhorším strašákem (hned po smrti, která také není zrovna řídká, uvádí se až u 10 % postižených) pro děvčata, která o sobě hlásají, že už se moc těší na děti, je neschopnost vůbec kdy mít děti.

Pokud se však anorektička začne léčit včas, je reálná šance na úplné uzdravení bez následků. Délka léčby je různá, záleží na věku pacientky, závažnosti stavu a podpoře, kterou dívka má venku. Může to být několik týdnů, ale i roků. Pokud dívka není plnoletá, mohou do léčby zasahovat rodiče, pokud jí už však bylo 18 let, mohou dívce leda domlouvat a alespoň ji přemlouvat k návštěvě psychologa (což je ovšem u mnoha případů téměř nadlidský úkol).

Terapie může probíhat ambulantně, ale u těžších případů je nutná hospitalizace na psychiatrické klinice. Když je zdravotní stav velmi kritický, tak na jednotce intenzivní péče se zavedením umělé výživy. Cílem léčby je v první řadě dosáhnout optimální tělesné váhy a znovu se naučit normálně jíst.

Velkou podporou mohou být samozřejmě rodiče nebo partner a přátelé. Důležité je být ovšem obeznámen s touto problematikou, protože se nezřídka stane, že řeknou něco špatně, a vše je při starém.

Jsou to např. výroky typu: „Podívej se na sebe jak vypadáš, vždyť jsi jako kostra!“ , „Ty teda vypadáš, jsi hrozně vychrtlá, najez se.“ apod. Jde o to, že anorektička o sobě VÍ, že rozhodně není vychrtlá – tedy ví, že jí „lžou“ – ale zároveň nemůže popřít druhou část takových výroků, protože o sobě VÍ, že je ošklivá. Jen se jí podkopávají zbytečky sebevědomí a lidi, kteří jí toto budou říkat, nebude ani poslouchat (to jí totiž říkají všichni).

Stejně tak je to se všemi variantami věty „Nejsi tlustá.“ Ona tomu prostě nevěří a bude přesvědčena, že se jí jen a jen lže. Když se někoho zeptá, zda je tlustá, měl by ten člověk hovor stočit někam jinam – nejlépe o tom vůbec nemluvit a ujistit ji, že mu na tom vůbec nezáleží a že ji má rád takovou, jaká je. Pokud se o tom ale bude mermomocí chtít bavit, je dobré odvětit, že to není vůbec důležité a že jsou na světě důležitější věci.

„To nevadí, snažila ses…“ = „Jsi neschopná, ať se snažíš, jak chceš, nikdy se ti to nepodaří.“ Stačí říct, že to nevadí a dál to nerozebírat. Nic se přece neděje.

„Jsi sobecká, myslíš jen na sebe, my se ti snažíme pomoct, ale ty si toho ani za mák nevážíš.“ Anorektička v žádném případě není sobec. Ona pomoc zoufale potřebuje, ale anorexie ji nutí dělat věci, které by normálně nedělala. Některé dívky přímo anorexii zosobňují a cítí se, jako by v nich byla ještě další „duše“ nebo někdo, kdo je neustále shazuje. „Negativní mysl“, která hatí veškeré jejich snahy. Nutí je naprosto ignorovat všechny logické zákony. Anorektičky dobře vědí, že se pro ženu normální denní příjem uvádí v rozmezí 2000-2500 kalorií (pro informaci: 1 kcal = 4,2 kJ), ale jsou přesvědčeny, že je to obrovská hora jídla, kterou ony prostě nemohou spořádat, protože zrovna ony by přibraly – není to rozmar, ony tomu opravdu věří. Většinou se jejich denní příjem pohybuje někde pod 500 kcal, což nestačí ani na pokrytí bazálního metabolismu (asi 1500 kcal), což je minimální příjem sloužící k pokrytí základních biochemických funkcí a reakcí v těle.

Jak anorektičky přemýšlí?

Anorektičky si často naordinují jen jídlo, na jehož spálení tělo vynaloží víc energie, než je jeho kalorická hodnota. Do jídelníčku často spadá velké množství rajčat, papriky, zelí apod. zeleniny.

Mezi jejich dovolená „jídla“ patřívá voda, čaj, káva, psyllium (to také hojně nadužívají k zahnání hladu), zelenina, ovoce (např. jablko – povzbuzuje metabolismus- a citrusy), samozřejmě si libují ve veškerých nápojích s označením „light“ , jako obědy konzumují např. zeleninové saláty bez drezinku, knuspi plátky či samotnou rýži (koukají jen na energetické hodnoty).

„Zběhlé“ anorektičky dobře vědí, že nejíst vydrží jen pár dní, ale režim, při kterém se přijímají výše zmiňované potraviny, se dá vydržet dokonce několik měsíců a hubne se při něm velmi rychle.

Jak anorektičky vnímají hlad? V prvé řadě si vsugerovávají různé „poučky“ jako např. „Hlad je přelud“, „Hlad neexistuje“. Když mají hlad, prostě se napijí, nadechují se zhluboka do břicha, udělají si kávu nebo si dají vlákninu. Přinejhorším si dají třeba zeleninu.

Anorektičky si dávají pozor, aby neomdlely. Mohlo by se zjistit, proč se to stalo.

Užitečné odkazy

Pokud má rodina či dívka sama dojem, že to sama nezvládne, je více než vhodné vyhledat odbornou pomoc. A kde? Například tady:

http://www.povidani.unas.cz/velka.htm

http://www.os-svitani.cz/kontakty.php

http://www.lapiduch.cz/klub.php?klub=bulimieaanorexie_a_spol_ 

Kde je možné udělat si test, abychom zjistili, jak na tom jsme?

http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test.asp

Autor: Pink.glasses

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

k članku

(xwomanx, 8. 9. 2019 13:44)

hnusna choroba je to, inak velmi dobry clanok